Nejzákladnějším kritériem pro určení typu ↗psací soustavy je klasifikace na plerématické a kenématické soustavy.

Soustavy plerématické // soustavy plerémické (z řeckého plērēs ‘plný’) reprezentují saussuriánské znaky v jejich komplexnosti označujícího a označovaného (srov. ↗znak). Plerémický systém svou organizací odpovídá martinetovskému členění prvního řádu (ekvivalentní tedy členění na morfy/morfémy; srov. ↗dvojí artikulace). Příkladem písemné soustavy, užívající plerémických systémů, je psací soustava čínštiny. Nejmenší jednotkou plerémické soustavy je logogram (též logograf), logogramy tedy vyjadřují celé morf(ém)y. Jako plerématický systém ale můžeme považovat i systém založený na ideogramech (též ideografech). Ideogramy reprezentují přímo ideu, ne morf/morfém. V některých případech je hranice nezřetelná, některá písma totiž umožňují i dvojí výklad toho kterého prvku: např. akkadský (původně sumerský) ideogram IL (sumersky DIĜIR) ‘božstvo’ může být čten i jako logogram ‘bůh’, ba dokonce i kenématicky jako pouhá slabika il. Zvláštním případem ideogramu je piktogram (piktograf), kdy je použito neschematického obrázku pro vyjádření ideje. Z hlediska diachronního jsou piktogramy prvním stupněm vývoje písma, ideogramy jejich zabstraktněním, logogramy pak vrcholem vývoje plerématických písem. Za plerématické prvky ale můžeme považovat i figury, jako jsou například číslice či logické operátory.

Soustavy kenématické // soustavy kenémické (z řeckého kenos ‘prázdný’) reprezentují pouze označující jaz. znaku, buď v podobně slabičné n. hláskové. Kenématické systémy zachycují martinetovské prvky druhého členění, tj. označující jaz. znaku. Jedním z typů jsou sylabogramy (sylabografy), které vyjadřují celou slabiku. Typickým sylabickým písmem jsou ta, která jsou odvozena od systému písem indických (brahmí a pozdější). Jsou typická i pro většinu starých blízkovýchodních písem (kde jim konkurují i logogramy a fonogramy), včetně minojského a obou mykénských písem. Rovněž japonské abecedy hiragana a katakana jsou příkladem sylabických písemných soustav, ty jsou ale doplňkem základní soustavy logogramové kanži, odvozené od čínské psací soustavy.

Jednodušší systém pak mají soustavy fonogramové // soustavy fonografické, které respektují buď fonémové složení jaz. formy (písma fonologická) či fonetické (písma fonetická). Za první příklad takového systému může posloužit řecká alfabeta, od ní odvozená latinka či nezávisle odvozená cyrilice a písemné soustavy na nich založené.

V praxi se setkáváme se smíšenými psacími soustavami: soustavy egyptských hieroglyfů či mezopotamského klínopisu mají jak logogramy, tak i sylabogramy a fonogramy. I v latinkových psacích soustavách se objevují čisté ideogramy (např. číslice), jako logogramy pak můžeme chápat i zkratky (např. právě např.). Jako logogramický lze chápat i rozdíl mezi českými být a bít, nezaložený na foneticko-fonologické realitě. Zde je ve funkci logogramové využit starý protiklad historický.